Hraniční přechod Jarinje. Horské údolí, od silnice padá zelený svah do údolí řeky. Mezi křovím v hloubce je vidět kusy panelů, unimobuňka – to, co se ozbrojencům podařilo naházet dolů, než zbytek policejní stanice zapálili. Ohořelé vraky aut, zkroucené plechy. Pomalu se suneme mezi zaparkovanými obrněnými vozy s nápisem KFOR, američtí vojáci popocházejí a tváří se přísně leč vstřícně. Domlouváme s velitelem, jestli můžeme vyhořelé trosky fotografovat. Yes, když vynecháme vojenskou techniku.
Dodnes není jasné, kdo to vlastně byl, byť se pochopitelně mluví o Srbech. Logicky vás napadne, co asi dělali vojáci z KFOR, když tady maskovaná banda bourala a zapalovala. Muselo to trvat celou noc, několik hodin určitě. Polský kontingent táboří hned nad celnicí. Vzdušnou čarou nanejvýš sto metrů. Monitorovali situaci?
Druhá pochybnost. Amíci ověšení zbraněmi se sice tváří akčně, ale ani se nenamáhají nahlédnout do kufru našeho auta. Zkontrolují pasy a pošlou nás dál. Srbská i kosovská auta stejně tak. Ale v mezinárodní dohodě stojí, že budou důsledně kontrolovat každého, kdo překročí administrativní linii (hranice, to je tu nekorektní výraz, příliš připomíná kosovskou samostatnost).
Za chvíli mluvíme u zábrany z ostnatého drátu s polským důstojníkem. Jeho kolega v černých brýlích a s „em šestnáckou“ ležérně opřenou o předloktí se tváří drsně tak zdařile, že by i Rambo záviděl.
„Slyšeli jste, když tu vypalovali celnici?“
Přikývnutí.
„Zasahovali jste?“
Úsměv. Sebejistý a ironický. Takže nejspíš ne.
„Pašovalo se tu ze Srbska?“
Lehké přivření očí a přikývnutí.
„Uzavřeli jste hranici?“
„Samozřejmě.“
„Takže nikdo neproklouzne?“
Lehké přivření očí a přikývnutí. I když tam už jsem lehkou nejistotu zahlédnul.
O pár minut později se kymácíme štěrkovou cestou do hor, hluboká údolí, husté dubové lesy, sem tam chalupa a malé hospodářství. Tudy se prý vozilo zboží do vnitrozemí. Kosovské vládě tak utíkaly miliony eur za cla. Proto se pokusila obsadit celnice svými lidmi.
Proti nám na cestě malý traktor, na něm dva chlapi. Zastavíme, debatujeme.
„Odkud jste?“
„Rudnica.“
„To je přece v Srbsku?“
„Samozřejmě.“ Údiv nad otázkou.
„Jak jste se sem dostali?“
Úsměv. „No tady přes les.“ Ukážou. „Máme tu nějaké pole a taky dříví jsme dělali.“
„A vojáci?“
„???“
„Američani“
„Jo, tihle. Ti jsou tam dole.“ Mávnou rukou směrem, kterým jsme přijeli, jako by ukazovali na jinou planetu. Začíná nám to docházet.
„A kudy do Srbska?“
„Tady na křižovatce doprava.“ Nastartují a odhrkají.
Chviličku váháme. Něco jako úcta k předpisům a uniformě. Pak v nás zvítězí zvědavost. Za dva kilometry štěrku stojíme na asfaltu. V Srbsku. Cestou ani vojenská šlápota. Tudy se i dneska dá převézt do srbských měst v Kosovu v podstatě cokoli do velikosti parní lokomotivy. Kolik takových cest asi na šedesátikilometrovém úseku „neprostupné“ hranice nejspíš je?
Chvíli jedeme do vnitrozemí, pod námi údolí, v něm palposty, linka silnice a vojenská auta. Přechod Jarinje. Tak schválně, jestli nám na to kolečko přes zelenou hranici přijdou? Projíždíme podruhé stejným směrem. Muži v uniformách opět odnesou zkontrolovat pasy do kanceláře (to ten skener sakra nepozná, že mě viděl před chvílí?), do auta se ani tentokrát neobtěžují nahlédnout. Jedeme, to už jsme vyloženě veselí, tak kyneme z okénka místnímu veliteli – štíhlý sympaťák s fajfkou, černý jak uhel. Debatovali jsme spolu, nejsou to ani dvě hodiny. Posune si pušku na rameni, potáhne s fajfky a ostřížím zrakem nás sleduje. Jako by mu přece jen bylo něco podezřelé. Pak ale přeostří jinam a my vyrazíme z celnice směr Kosovská Mitrovice. Buďte pozdraveny KFOR, dnem i nocí bdící nad neprostupnou hranicí.