„Pan ministr dělá brainstorming v médiích,“ pojmenovala to trefně jedna známá. Vzhledem k tomu, jak se u toho tvářila, bych odhadoval, že to nemyslela jako pochvalu. Nejspíš má za to, že než člověk něco říká do novin, mohl by si to aspoň trochu rozmyslet. A nápady pana ministra často ukazují, že za nimi toho přemýšlení zase tak moc není.
Já bych trochu uznání projevil. Málokterý ministr se tak obratně „zviditelňuje“ a fakt, že noviny a televize opravdu každý týden přinesou nějakou zprávu týkající se vzdělávání, to je v zásadě pozitivní věc.
Jenže tahle Dobešova informační rozvernost má i slabší stránky. Stačí si vzít jeden starší a jeden novější ministrův nápad. Někdy na začátku prázdnin nadhodil, že by bylo rozumné uzavírat smlouvy s rodiči žáků, v níž se zavážou dodržovat pravidla chování stanovená školou. A minulý týden zas ministerstvo oznámilo, že vyzývá televize, aby vysílaly více filmů v původním znění. V obou případech je to dobrý nápad, který má ovšem podstatná ale. U rodičovské smlouvy není jasné, jak k jejímu podpisu a dodržování donutit problémové rodiče, u nedabovaných filmů je potíž s generacemi, které si na dabing zvykly, jazyky moc neumí a na titulky nevidí. Navíc právě to jsou lidé, kteří se na televizi nejvíc dívají. Na tyhle otázky ministerstvo odpověď ani nenaznačilo, takže smlouvy s rodiči byly dávno zapomenuty, převrstveny ohňostrojem dalších ministerských nápadů a stejný pád do zapomnění čeká nejspíš i omezení dabingu a třeba volitelná zvuková stopa a titulky u filmů vysílaných ve veřejnoprávní televizi (anglický film s anglickými titulky je pro osvojení si jazyka ideální). Škoda.
No a pak jsou ministerské nápady, které jsou sice stejně nedomyšlené, ale bohužel hrozí, že do zapomnění neupadnou. Sem patří ministrova obliba všelikého testování od pátých tříd po státní maturitu. Nebo nápad, že podle výsledků testů budou školy odměňovány, případně, že si ministerstvo důkladněji posvítí na děti, které propadají. V těchto případech se odborná veřejnost snaží panu ministrovi naznačit, že jde špatným směrem, ale bez výsledku.
Přitom problém je vlastně tentýž. Nedomyšlenost jednotlivých návrhů. Odměňovat školy podle kvality? To by třeba stálo za úvahu. Jenže jak poznáme kvalitní školu? Podle výsledků srovnávacích testů? Těžko. Ty jakž takž odhalí momentální stav, ale ne přidanou hodnotu, kterou dává ta která škola dětem. Navíc testovat lze opravdu jen něco (o testování více ZDE). A i kdybychom uměli rozlišit kvalitní a nekvalitní školy, pomůžeme si tím, že těm horším dáme méně peněz? Méně peněz mají dostat horší učitelé, ne škola! Jen tím omezíme její možnost zaplatit si lepší učitele. Navíc základní školu nelze jen tak jednoduše zrušit, to není střední nebo vysoká škola, patří k základnímu vybavení obcí. Jak si poradíme s tím, že u nás je velký kvalitativní rozdíl mezi venkovskými a městskými školami. Mají venkovské školy dostávat z důvodu méně kvalitních žáků méně peněz? Nebude to vnímáno jako diskriminace? A tak dále.
Byl bych prostě rád, kdyby si pan ministr a jeho úřad na podobné otázky odpověděli dřív, než vyrukují s novým nápadem. A pro média bych měl také jeden vzkaz. Neskákejme panu Dobešovi na každý špek, který nám předhodí, a o to důsledněji se ho ptejme, co opravdu chystá. Jinak se nám může snadno stát, že se necháme oblbnout každotýdenním informačním ohňostrojem a mezi tím pan ministr protlačí Parlamentem některý ze svých nedomyšlených nápadů. Pak nám nezbude než se jen divit a nadávat. Jen doufám, že právě tohle není ministrova mediální taktika.