Náves řecké vesnice v nekonečných horách. Asfalt, dvě tři odstavená auta, okolo domky se zahradami, velmi líné poledne, liduprázdno, taverna. Nic luxusního, takový konzum, kde vám otevřou limonádu a když chcete, zajdou na zahradu pro zeleninu a udělají vám salát. Umělohmotná křesílka, na nich tři postarší pánové, jeden už je v důchodu. Pijí pivo z lahve. Kdyby to pivo nebylo řecké a okolo nevisely na fasádě hrozny, mohli bychom takhle sedět na jakékoli moravské či české vesnici.
„My jsme chudí lidé, my nikomu nic nedlužíme,“ povídá pán, co mu ta hospoda s třemi umakartovými stolky patří. Na velké bohatství to opravdu nevypadá, jeho paní kmitá, chystá ten salát k obědu a on si v pravidelném rytmu chodí k pultu pro vychlazeného lahváče. Chlapi nepopírají, že vláda asi udělala nějaké chyby, ale co s tím oni mají společného, že?
„Kdo za to tedy nejvíc může?
„Němci přece!“
„Proč Němci?“
„Věděli přece spoustu let, že moc utrácíme, tak proč nás na to neupozornili dřív?!“
Pozor, tenhle bizarní argument není v Řecku nic výjimečného, uslyšíte ho od hospody po kanceláře vysokých úředníků. Logika je to neodolatelná. Dá se shrnout slovy: Dřív se Němcům hodilo, že jsme kupovali jejich zboží, tak teď musí ty naše dluhy zaplatit. Oni jsou ti skuteční viníci řecké krize. Jak to, že oni si mohou na mezinárodních trzích půjčovat za tři procenta a my za šest?! Vidíte, další nespravedlnost! Opravdu ani stopa pocitu provinění a pokory.
Měníme téma.
„A co jste dělal vy,“ ptáme se pána v důchodu.
„Řidiče autobusu.“
„Jaký jste měl plat?“
„Tři tisíce euro.“
„???“
Běžný plat (ne tedy průměrný, ale obvyklý) je tady, v chudé části Řecka, tak patnáct šestnáct set euro. Ale mnohé platy z ne úplně zřetelných důvodů (tipoval bych na „strýčkování“ tedy nepotismus) uskočí i o několik tisíc eur vzhůru. Řidič autobusu za v přepočtu tak sedmdesát pět tisíc? Pánové na tom nevidí nic divného. Jen si stěžují, že vláda teď šetří a ořezala různé příplatky a přídavky. O těch se u nás psalo dost, ale o jednom jsem zatím neslyšel. Šlo o příplatek za dojíždění. Pokud jste to měli do práce dál než čtyřicet kilometrů, dostali jste od státu k platu navíc šest tisíc euro ročně. Pěkný bonus.
Tihle lidé, že za nic nemohou? Samozřejmě že mohou. Bohužel, on není z hlediska státního dluhu moc velký rozdíl, jestli si jako úředník přikrádáte na státních zakázkách, nebo si jako veřejný zaměstnanec necháváte po léta vyplácet přemrštěné platy a nesmyslné bonusy. Byť je to zcela legální.
Velký omyl těch „obyčejných a chudých“ v demokracii spočívá v tom, že necítí za kroky politiků odpovědnost. Je to podobné, jako s tím Německem, které z řeckého úhlu pohledu za všechno může. Neřekli nám včas, že si žijeme nad poměry. Podobně řecká vláda jaksi neřekla těmhle pánům s pivem, že takhle se dlouho hospodařit nedá.
A kdo to zaplatí? Němci? Politici? Zloději a strýčkaři? Samozřejmě že ne. Tihle pánové to zaplatí. V nižších platech a důchodech, ve vyšších cenách a daních. Protože nehlídali své vlády včas a volili politiky, kteří jim slíbili, že ten euromejdan nebude mít nikdy konec. Přijde vám to nespravedlivé? Možná. Jenže ti chudší na finanční potíže státu vždycky doplatí nejvíc. Prostě proto, že jsou na něm nejzávislejší. A jejich jediná obrana je včas se bránit ve volbách, kde má jejich hlas stejnou váhu, jako hlas těch zámožnějších. Když se na tu veřejnou kontrolu vykašlou,, doplatí na to a jediná šance je, že se poučí pro příště. Nebo že se z jejich příkladu poučíme alespoň my. Ať tak či tak, pořád mi to přijde lepší, než když by to opravdu nakonec zaplatili „Němci“ (čti EU). I když ani to se bohužel úplně vyloučit nedá.