Ministr Dobeš má pravdu například v tom, že systém, kde jsou školy placeny podle množství přijatých žáků, v mnoha případech vede ředitele k rozhodnutí vzít prakticky kohokoli. Tady je hledání změny určitě na místě. Další problém, jen méně nápadný – u středních škol každý kraj samostatně rozhoduje třeba o tom, kolik na kterého žáka zaplatí. Takže dejme tomu na žáka zdravotní školy dostanete v různých krajích velmi různé částky. A je k debatě, zda je to tak dobře. Stejně tak je podle mě rozumné dát ředitelům větší pravomoci v odměňování učitelů, jak navrhuje ministr. Jenže právě toho se odboráři (a nejen oni) obávají nejvíc. Mají strach ze svévolného rozhodování a odměňování poslušných.
Znamená to, že zhruba pětina učitelů, tedy ti, kteří stávkovali, nutnost změn nechápou? Někteří možná, ale většinou si jen uvědomují, že změnit systém financování tak, aby se situace spíš nezhoršila, je složité a i nově navržená opatření mohou mít nemilé důsledky. Tedy přesněji, skoro určitě je mít budou.
Například pevně stanovený počet žáků na třídu na jednu stranu nezabrání ředitelům problematických škol vzít každého, kdo půjde okolo, ale pro dobré školy to bude znamenat jen větší počet odmítnutých, kteří mohli získat dobré vzdělání. A to si ani ministr Dobeš nejspíš nepřeje. Navíc takové opatření zkomplikuje integraci dětí s postižením do tříd a fatálně ohrozí venkovské školy. Problémů spousta a veřejně přístupných informací, jak je chce ministr řešit, minimum.
Druhý důvod odporu je, že učitelé prostě ministrovi nevěří. Bojí se, že teď něco řekne a potom něco jiného udělá. Za poslední rok a půl mají takových příkladů nespočet. Stání maturity neměly sloužit k vytváření žebříčků, přesto některé vznikly. Generálka plošného testování příští týden měla údajně sloužit ke zkoušce logistiky. Mimo jiné proto, že „ostré“ testové baterie ještě nejsou hotové, ale ministr už tento týden v televizi řekl, že podle výsledků vyhodnotíme školy a budeme vědět, jak jsme na tom. Lze se pak učitelům divit, že raději volí problematický systém beze změn, než další chaotickou nejistotu?
On totiž způsob, jakým s účastníky stávky Josef Dobeš komunikoval, opravdu byl ostudný. Odboráře označil za zoufalce, co se snaží udržet ve funkcích a realita je nezajímá, učitelům vždy jen zopakoval, že sehnal na platy už celkem šest miliard a co by tedy ještě chtěli. Nechuť k odborářům je u nás dost rozšířená a popravdě ji do jisté míry taky sdílím, ale stačí se podívat do tři týdny starého dopisu školských odborářů Moravsko – slezského kraje (ZDE), abyste zjistili, že odborářská argumentace je věcná, detailní, týká se podstatně více věcí než jen platů a je na dobré odborné úrovni. Odpověď z ministerstva? Krátká tisková zpráva v ironickém tónu (ZDE).
Je to obecnější problém. Ministerstvo své záměry v podstatě odmítá vysvětlovat a obhajovat. Většina diskusí, konferencí a kulatých stolů ke konkrétním odborným tématům (vzdělávací standardy, úloha ředitele, prevence šikany) v poslední době začíná upozorněním, že z ministerstva školství přes opakované žádosti nepřijde nikdo. Nižší úředníci se bojí, že by řekli něco nevhodného a byli vyhozeni, vyšší buď opravdu nemají čas, nebo nepovažují komunikaci s učiteli a řediteli za podstatnou. Když ministr vyhlašuje veřejnou diskusi, měl by se jí alespoň v zastoupení účastnit. Jinak se nemůže divit stávce, bojkotu plošných testů ani výzvě k jeho odvolání. Jiné než silové kroky odborné veřejnosti už vlastně nezbývají.