I kdyby si ministr školství Josef Dobeš upřímně myslel, že odstupuje, protože mu tak velí zodpovědnost a soucit s učitelstvem ohroženým vládními škrty, na faktech to nic nemění.
Odchází ve chvíli, kdy už ho několik týdnů prakticky všichni berou jako směšnou personu mimo diskusi. Kdy se reformu vysokých škol rozhodl prosazovat v takové podobě, že se k ní nechtěli znát ani ti, co jednotlivá opatření původně navrhovali. Kdy změnu financování základních a středních škol svorně odmítli všichni, jichž se měla týkat. Kdy se míra průšvihu s evropskými fondy už nedala svádět na předchozí ministry, protože Dobeš se snažil napravit naši pověst v Bruselu tak, že posílal další a další stomilionové projekty přesně v té podobě, v níž je opakovaně Evropská komise odmítla a sdělovala své rozhořčení v dopisech do Prahy. Kdy ignoroval zákon ve věci sporu s akreditační komisí, na níž ušil boudu, aby udržel při životě plzeňská práva. Kdy Nejvyšší kontrolní úřad – toto pondělí – konstatoval, že státní maturita ze čtyř strategických cílů dva nesplnila a dva jsou neměřitelné, protože si ministerstvo ani nestanovilo kritéria, podle nichž by bylo možné je zhodnotit. Kdy zpráva OECD z konce ledna upozorňuje, že projekt plošného testování v pátých a devátých třídách je uspěchaný a hrozí negativními následky.
Kdy… vyberte si dle vlastního vkusu z koše, kde se vedle sebe povaluje bakalářka vrchní ředitelky paní Machálkové, hluboce konzervativní poradce Bátora opatřený trikolórou, větší počet devastovaných ředitelů odboru evropských fondů, kteří si sotva stačili vybalit aktovku, zrušené odborné ústavy a jejich pracovníci rozprášení do všech koutů pověstným Dobešovým citem pro personalistiku. Neuvěřitelné, kolik toho ten muž stihl za dvacet měsíců.
Hyperaktivní dítě
Josef Dobeš toho zcela nesporně mnoho roztlačil. Státní maturitu, přípravu standardů, reformu vysokých škol, plošné testy, reformu financování regionálního školství, reformu úřadu a jím přímo řízených organizací a ústavů, revizi vzdělávacích programů. V mnoha případech jde o důležité věci, nad nimiž jeho předchůdci váhali – nebo na ně raději „zapomněli“. Je ale těžké ho alespoň za něco z toho upřímně pochválit, protože prakticky ani v jednom případě věc nedotáhl do podoby, která by nevzbuzovala pocit, že způsobí víc škody než užitku. Stále stejná diagnóza: uspěchanost, nepřesné zadání, chaos v řízení, nenaslouchání ani odborníkům z vlastního úřadu, ignorování oponentů, permanentní sebechvála, pojetí funkce jako osobního adrenalinalinového zápasu a ministerstva jako feudálního léna.
Hořkým paradoxem je, že asi největším Dobešovým úspěchem je nakonec státní maturita, nevděčný úkol, který zdědil po svých předchůdcích. Prosadil ji sice v nesmyslně nákladné a složité podobě, kdy těžko může splnit, co si od ní její zastánci slibovali. Přesto vlastně je jeho zásluhou, že po váhavém prvním ročníku mají ředitelé, učitelé, ale i politici na možnosti státní středoškolské zkoušky mnohem realističtější pohled. Jako pionýr slepých uliček ukázal, kudy nejspíš cesta nepovede, a je tedy i díky němu možné zvolit nějakou lepší variantu. U ostatních projektů je těžké hledat alespoň tohle pozitivní minimum.
Odkaz Josefa D.
Co by měl udělat Dobešův nástupce? Těžko radit, ale pokud bude z Věcí veřejných, bylo by dobré, aby nebral hned prvního řidiče, kterého mu doporučí spolustraníci, a také je nutné pravidelně kontrolovat hodinky stranických kolegů a kabelky kolegyň. Štěnice vlezou všude, ale to u ctných veverek už asi všichni vědí.
Jinak je, už bez ironie, třeba říct, že odchodem nejlepšího ministra průšvih českého školství neskončí. Dílna na přelévání evropských peněz do firemních kapes zatím běží dál naplno, a pokud opravdu dojde k zastavení operačních programů, zaplatíme rozjeté projekty z rozpočtu ministerstva školství. Stačilo by, aby před pár měsíci Dobeš přiznal, že evropské peníze rozumně vyčerpat neumíme a ušetřil by pro příští léta učitelům rozhodně víc, než jsou ty potenciálně seškrtané dvě a půl miliardy, kvůli kterým údajně odstupuje. Ale to by se samozřejmě nemohl tvářit jako odpovědný ochránce učitelského stavu. Josef Dobeš si myslí, že po skoku z hořícího ministerstva trefil záchrannou sít. Je teď na nás, jestli mu to uvěříme.
P.S. Jistěže ty škrtnuté dvě a půl miliardy nejsou dobrý nápad a chápal bych ministra školství, kdyby hlasoval proti, nebo se hlasování zdržel. Ale pokud se opravdu Dobeš až dosud domníval, že všechno dělá excelentně, jak průběžně tvrdí, byl by to zcela nesmyslný důvod k odchodu. Nechat tolik rozdělané práce osudu napospas kvůli dvěma procentům z rozpočtu, to prostě zodpovědný politický lídr neudělá. Josef Dobeš tvrdí, že to tak cítil a jinak nemohl. Takže vlastně ať už je blíž realitě varianta „skok z hořícího domu“, nebo varianta „vnitřně mě uráželo, jak Kalousek mluví o učitelích“, dal přednost sobě a svému obrazu před resortem, který měl spravovat.
Část textu vyšla v LN