Ministr školství opravdu neprosazuje své nápady zrovna osvíceným a srozumitelným způsobem, řeči o vyvolávání sociálních nepokojů jsou hloupé a konkrétní návrhy zákonů týkající se vysokých škol mají až příliš mnoho nedostatků. Takže by se jeden vlastně nedivil té ostré reakci (ZDE). Jenže ten, kdo debatu o proměně vysokých škol sleduje déle, si nejspíš pamatuje, že podobně paušálně a nevstřícně smetla akademická obec zatím všechny návrhy, které jí byly předloženy. Včetně těch, které byly nesporně kvalitní, nebo přinejmenším k debatě. Asi nejvíc to platilo o takzvané Bílé knize terciárního vzdělávání z roku 2009, kdy byl ministrem Ondřej Liška. Kdo má zájem, může si sedmdesátistránkový dokument stáhnout ZDE a posoudit, jestli v něm jsou či nejsou věci, které by podobě současného vysokého školství v Čechách na Moravě a ve Slezsku prospěly. Podle mě ano.
Stejný tým autorů pak (za ministryně Kopicové) vypracoval studii mapující možnosti financování vysokoškolského studia, která také spadla pod stůl, protože o ni tehdy nestáli akademici ani nový ministr z Věcí veřejných. Tady nejde o to, jestli je Dobeš schopný ministr, či ne. Akademici projevují nulovou ochotu debatovat s kýmkoli v ministerském křesle. Ale jakýkoli příští ministr či ministryně budou muset řešit přinejmenším dva stále se opakující problémy.
Akademické svobody. Jmenuje se to ušlechtile. Akademické svobody a nezávislost bádání i myšlení jsou důležité, ale já bych ten titulek přece jen opravil na Jak to zařídit, aby na vysoké školy zavála stopa reality. Právě proto se totiž v návrzích zákonů dlouhodobě objevují správní rady (Rady vysokých škol) jako nově uspořádaný řídící orgán, ve kterém by zasedali i lidé zvenčí – kromě akademiků i manažeři, veřejně známe osobnosti, kteří by přinášeli na smysl studia, uplatnění absolventů či způsob řízení školy i jiné názory, než jaké tu kolují po léta beze změny. Považují to akademici a studenti za nepřípustný zásah do akademické samosprávy? Fajn, tak ať navrhnou k debatě jiný způsob řízení, který umožní vpustit do zamřelých poměrů, na které si sami tak často stěžují, čerstvý vzduch a způsoby rozhodování a komunikace s podnikatelskou a veřejnou sférou odpovídající 21. století.
Školné ano, či ne. Ve skutečnosti je existence školného až problém ve třetí řadě. Za prvé jde o to, jak změnit současný systém, který dělá z dospělých studentů děti závislé na příjmech svých rodičů. Dnes všechno, co stát věnuje na vaše studium, jde jako dávky či daňové úlevy rodičům studenta. Proto vznikl projekt půjček na studijní náklady a navrhuje legislativní změny, které by zajistily, aby státní peníze šly rovnou studentovi. Je to špatně? Jestli ano, proč? Mají-li akademické kruhy výhrady, po kom jiném bychom měli oprávněněji chtít, aby navrhl lepší a funkčnější model? Zatím jsme se dočkali vždy jen hlasitého a jednoznačného NE. Žádný realistický návrh jsem ze strany vysokých škol neslyšel. Jestli jsem se přehlédl, tak prosím, ať mě někdo věcně opraví a navede, kde se takové návrhy nacházejí.
Devadesát melounů byl nápaditý happening, ale vzhledem k tomu, že tímhle způsobem – povýšeným metáním z balkónu – studentská a akademická obec zachází s jakýmkoli návrhem na reformu už léta, zase až tak vtipné mi to nepřišlo.
K otázkám kolem financování vysokoškolského studia si můžete poslechnout rozhovor s Danielem Münichem v pátečních 20 minutách Radiožurnálu ZDE.