Promítali tu celovečerní dokument Martina Marečka Pod sluncem tma. Formálně je jednoduchý. Dva čeští elektrikáři Tomáš a Milan přijíždějí po pěti letech do zambijské vesnice, kde před časem instalovali sluneční panely a rozvody k osvětlení několika veřejných budov. Najdou polorozebrané rozvodné skříně, sem tam umně vyzkratované, chaotická klubka drátů a rozpačitě přihlížející uživatele, kteří sice přísně dbají na etiketu a důstojnost (většina z důležitých místních chodí i v buši v bílé košili a pulovříku), ale se solární energetikou a evropskou technicistní precizností si zatím moc neporozuměli. To vede české elektrikáře k hlubokým úvahám o smysluplnosti rozvojové pomoci, kteréžto elektrikář Tomáš realizuje především kontinuálním proudem sprostých slov povýtce genitálního charakteru.
Co to má společného s politickou korektností? Pro mnohé evropské festivaly je tenhle film jinak velmi ceněného režiséra Marečka nepřijatelný, protože se tam mluví o místních sprostě a vůbec se všelijak naznačuje, že rozvojová pomoc není vždy a úplně úžasná. Je to typický konflikt levicových salónních ušlechtilců a pravicových realistických pragmatiků?
No a v tuhle chvíli to začne být zajímavé. Sprostý elektrikář Tomáš se totiž jmenuje Tožička, je doktor teologie, dlouholetý sociální pracovník a typický zelený intelektuál náležející k moderní levici. Zabývá se teoreticky i prakticky právě rozvojovou pomocí (lze zkontrolovat ZDE). I když nad vyrvaným jističem nadává všem do kokotů, má jasno v tom, že rozvojová pomoc smysl má, jen ji není dobré lakovat na růžovo. To je sympatické na něm i na tom filmu, který prostě ukazuje realitu bez ohledu na pravolevá názorová schémata. A je pitomost takový film podezírat z politické nekorektnosti.
Osobně jsem si z toho odvodil jednoduchou poučku. Pokud se dohadujeme jen o korektním slovníku, dejme tomu na ose Cikán – Rom – nepřizpůsobivý, je to jen ztráta času. Ano, někdy si připadám jako pitomec, když vypisuji korektní formule jako „dítě s postižením“ místo postižené dítě, dubluji koncovky, abych neurazil druhé pohlaví a vyhýbám se slovu Cikán, i když si tak příslušníci oné menšiny říkají zcela běžně. Ale tohle je opravdu spíš jazykový folklór, byť místy otravný.
Kde ale není tolerance na místě, jsou chvíle, kdy politicky korektní předpis znemožňuje popisovat realitu v souladu s viděným a slyšeným, mluvit jasně a srozumitelně. Ať jdou strážci korektnosti do háje a nechají na nás, abychom posoudili, kdo a jak svoje slova myslí. Protože ať mluví Tožička jakkoli, to, co dělá, mi jasně říká, jak to myslí. Naopak mnohé z těch, kteří třeba na severu Čech korektně mluví o nepřizpůsobivých, usvědčí z nenávisti už jen tón, dikce a výraz tváře.
Tady už nejde jen o slova, ale o samotnou možnost zpochybňovat zdánlivě samozřejmé a ptát se i na nepříjemné věci. Třeba jestli rozvojová pomoc v Africe není jen vyhazováním peněz. Protože bez té otázky si v tom těžko uděláme jasno. Přijde mi, že přinejmenším jihlavské festivalové publikum tohle pochopilo. Marečkův film posbíral cen hned několik, včetně té divácké. Tento týden ho začali dávat v kinech.