K čemu je detailní znalost větného rozboru dobrá? Umožňuje nám lépe se orientovat ve složitější interpunkci, buduje schopnost logicky uvažovat, můžeme ji využít při výuce cizích jazyků, když vysvětlujeme, v čem se liší třeba stavba anglické a české věty. A obecně nám umožňuje hlouběji nahlédnout do struktury jazyka. Samé užitečné věci. Tak co tedy proti tomu mám?
Základka není malá univerzita
Především si myslím, že ignorujeme vývojovou psychologii. Když se podíváme na to, co se v češtině učí na základní a vysoké škole, s jistým překvapením zjistíme, že jde o stejné disciplíny – gramatika, morfologie, stylistika, syntax, teorie žánrů – jen na základce je učíme v jakési trpasličí, miniaturizované podobě.
Jenže když poprvé vytáhnete na devítileté děti s větným rozborem, zhruba od jedenácti zuří ono „vyučování pavouků“ naplno, ještě nemají dostatečně vyvinutou schopnost uvažovat v abstraktních pojmech. Ta se rozvíjí později, zhruba okolo čtrnáctého patnáctého roku. Samozřejmě, pár dětí ze třídy to zvládne, dokonce je tyhle logické křížovky baví, většině to ale přijde úmorné, strašně složité a hlavně vůbec netuší, k čemu by jim to mohlo být dobré. Snad i skalní zastánce větného rozboru uzná, že abych správně oddělil vedlejší větu čárkou, nemusím nutně přesně rozlišovat větu příslovečnou či přípustkovou.
Právě proto, že je to pro většinu třídy nepochopitelné, tráví s větným rozborem učitelé spoustu času, který by se dal rozhodně lépe využít k tomu, aby děti lépe četly s porozuměním a uměly ústně i písemně vyjádřit, o čem přemýšlejí. Ony ale zatím bojují s přívlastkem neshodným a doplňkem. Následkem čehož opouštějí devítiletku ve společensky nebezpečném počtu žáci, kteří nejsou schopní napsat bez chyby ani tři jednoduché věty za sebou, neumí srozumitelně mluvit a k tomu mají v hlavě dokonalý větně – rozborný zmatek a totální nechuť k Češtině jako předmětu.
Takhle se učilo vždycky!
Zastánci lingvistického pojetí výuky oponují, že takhle se přece učilo vždycky a jací vzdělanci z toho vzešli! Tak za prvé se tak neučilo vždycky, jde o dědictví jinak jistě ctného prvorepublikového Pražského lingvistického kroužku a strukturalismu obecně, což byl v polovině minulého století velmi vlivný myšlenkový proud. Kdo někdy nahlédl do kanonické České mluvnice pánů Havránka a Jedličky, ví, o čem mluvím. To ale neznamená, že tohle je jediný možný způsob, jak o jazyce vyučovat.
A především si musíme uvědomit, že zhruba do konce dvacátého století jsme žili v alfabetické kultuře založené na tom, že většina podstatných obsahů se sdělovala pomocí písmen. Schopnosti číst, vnímat text a psát jsme se učili i jinde než ve škole. Písmena byla všude kolem nás.
Dnešní společnost je ale především audiovizuální, obrazy vytlačily z našich hlav texty, a nácvik čtení a psaní stále víc závisí na škole. Logicky se tomu musí přizpůsobit vzdělávací strategie. Jestliže to neděláme, nemůžeme se propadu výsledků divit.
Když jsem jednou se známým, jinak ředitelem gymnázia, prohlížel tristní slohové práce žáků třetích ročníků, poznamenal: „Člověče, nevím, čím to je. Učíme tu češtinu pořád stejně, ale výsledky jsou horší a horší.“ Zlatá slova.
A jak jinak by se to mělo dělat?!
Na základní škole se má dítě naučit přemýšlet a to, co vymyslí, ústně či písemně vyjadřovat. Ve chvíli, kdy začne dítě přemýšlet složitěji, bude potřebovat k vyjádření i složitější souvětí. To je přesně chvíle, kdy má smysl mu nabízet poučky, které pro něj rozliší větu hlavní a vedlejší a vysvětlí mu, kde se píší čárky. Proto učme děti zajímavě přemýšlet, začnou pak pod naším vedením i zajímavě a strukturovaně psát.
Opačně to nefunguje. Vysvětlovat syntaktické složitosti někomu, kdo se písemně vyjadřuje v holých větách, je nesmysl a ztráta času.
Teoretickou lingvistickou výuku odsuňme na střední školy všeobecně vzdělávacího směru (leccos klidně i na vysoké školy) a s dětmi na základních školách a nižších gymnáziích se snažme hodně číst a psát. A navozujme situace, kdy to či ono z gramatiky a syntaxe budou potřebovat.
Sám jsem tenhle proces zažíval od svých osmnácti, kdy jsem začal aktivně psát nejdřív poezii, literární pokusy a pak publicistiku a najednou jsem narážel na spoustu gramatických a syntaktických problémů a hledal, jak je řešit. Určitě mi to všechno říkali někdy dřív ve škole, ale bez pochopení, k čemu je ta či ona poučka dobrá, jsem si to stejně nezapamatoval. A ručím za to, že i při tomhle postupu se děti naučí přísnému logickému uvažování. Napsat dobře vystavěný text dá hodně přemýšlení.
Vzkaz a post scriptum na konec
Ano, analýza je základ každého poznání, ale je dobré vědět, v jaké podobě a kdy je rozumné ji ve škole uplatnit. Vstřícně tímto zdravím rozhořčeného pedagoga z matfyzu.
P.S. A ještě odpověď učitelům, kteří sice tohle všechno uznají, ale argumentují, že oni musí větný rozbor učit, protože je součástí přijímaček na střední školy. Za prvé to tak není. Na většinu středních škol se bere bez přijímaček a mnohé z těch, které je dělají, už dávno děti z „pavouků“ nezkoušejí. Za druhé, stačí s těmi dětmi, kterým to hrozí nebo je něco takového zajímá, v osmé a deváté třídě v rámci „lingvistického kroužku“ větný rozbor probrat. V tomhle věku už to pochopí rychleji, navíc půjde nejspíš o ty talentovanější. Je ale škoda ztrácet čas a tímhle učivem zapráskat celý druhý stupeň kvůli jedněm přijímačkám.