Když si otevřete stránky hnutí The Bully Project (ZDE), které se snaží omezit šikanu na školách, vyjede na vás titulek, že letos bude v USA šikanou postiženo třináct miliónů dětí. Nevím, kolik je to procent, ale v České republice průzkumy dlouhodobě uvádějí, že šikanu na základní či střední škole zažije zhruba 40 procent žáků a studentů.
Režisér Lee Hirch, sám kdysi oběť šikany, natočil hodinu a půl dlouhý film (upoutávku najdete ZDE), kde mapuje osudy pěti dětí a jejich rodin z pěti různých míst USA. Čtrnáctiletého plachého Alexe, kterému se ve třídě říká Rybí huba a do něhož si každý rád praští, šestnáctileté lesbičky Kelby, jíž okolí pro její odlišnost opovrhuje, a čtrnáctileté Ja´meyi, kterou kamera zastihne v „pasťáku“, protože se proti šikaně bránila s maminčinou pistolí v ruce. Zbylí dva kluci jsou už po smrti, spáchali sebevraždu a jejich rodiče jsou aktivní v občanském hnutí proti šikaně. Film je to působivý, například neomalenost kluků, kteří terorizují Alexe přímo před kamerou ve školním autobusu, bere dech, ale vlastně zase nic tak nečekaného tu neuvidíte. Videa z českého prostředí vypadají podobně. Až po chvíli vám dojde, v čem je pro nás vlastně poučnost a překvapivost tohohle filmu.
Nečekaná totiž je právě ona podobnost šikany v Iowě nebo Kalifornii se situací v Praze nebo Uherském Hradišti. Proč? No protože americká společnost s tradicí náboženskosti a důrazem na rodinu a komunitu se od té české v mnohém liší a v tom filmu je to vidět. A vy si musíte nutně položit otázku, jestli příčinou šikany opravdu jsou ty věci, o nichž si to myslíme. Rozpad rodiny, ztráta autority, nedostatek školních psychologů. Po tom, co jsem viděl, pochybuji.
Jestli je totiž nějaká společnost zvyklá na odlišnosti, pak je to ta americká – v každé třídě tu vidíte mix všech barev a národností. Náboženství a tedy vyšší řád tu také nechybí – ve filmu se šikana řeší třeba i v chrámovém sboru. Anonymita a nezájem? Kdepak, komunita se tu schází na shromáždění, aby podpořila sousedy ve chvíli, kdy se jejich šikanovaný syn oběsil doma na záchodě. Rodiny jsou povětšinou tradiční s více dětmi a otcové až překvapivě empatičtí. No a ve škole, kde šikanovali Alexe, mají zaměstnanou paní, jejíž hlavní prací je chodit po chodbách a poptávat se dětí, jestli nemají nějaký problém.
Jenže výsledek se prakticky neliší od stavu u nás, kde všechno tohle víceméně chybí. Tam i tady je pro učitele mimořádně obtížné šikanu odhalit i ve vlastní třídě, rodiče si jen výjimečně všimnou, že jejich dítě se bojí chodit do školy a má se spolužáky nějaký problém. A na obou stranách oceánu jedinou pozitivní změnu paradoxně přinesly mobilní telefony s kamerou, protože kdejaký blbeček si to mlácení spolužáka s radostí natočí a vystaví na facebooku, takže se to provalí.
Jak to tedy je? Bohužel to vypadá, že šikana je přirozená forma kolektivního chování, kdy jakákoli větší skupina v potřebě definovat sama sebe ostrakizuje toho, koho označí za odlišného. Nějaký důvod si vždycky najde. S vírou, rodinou a autoritou to souvisí jen okrajově. Je to nejspíš daň za zprůmyslnění školství (armády, sociální péče atd.). To neznamená, že se nemáme snažit šikanu omezovat a likvidovat. Jen bychom asi měli změnit názor na příčiny a nehledat možnosti nápravy tam, kde najdeme řešení jen stěží.
Videa o šikaně v Česku si můžete prohlédnout ZDE (druhá reportáž) nebo ZDE (první část debaty).
České stránky o školní šikaně najdete ZDE
Program festivalu Jeden svět, kde se bude film The Bully Project promítat najdete ZDE.