Reklama
 
Blog | Tomáš Feřtek

Malá vražda z Horní Lipky

V debatě pod minulým blogem se mě kdosi ptal, proč se v těchhle věcech vůbec nimrám. No prostě proto, že jsem sám vždycky překvapen, jak zásadně se dobová realita lišila od toho, co si o ní dnes říkáme. A také proto, že tyhle příběhy vysvětlují i proč na ně tak rádi zapomínáme. Snažíte-li se dopátrat po padesáti čtyřech letech, proč a jak bylo zavražděno v létě roku 1945 sedm Němců v pohraniční obci Horní Lipka nedaleko Králík, máte pocit, jako když ohledáváte mrtvolu zašitou v pytli. Nemůžete se dohmatat podstaty. Vzpomínky pamětníků jsou jako kaleidoskop, zaznamenávají okrajové střípky událostí.  A české dějiny odsunuly oběti poválečného řádění za hranice našeho soucitu. 

Upozornění pro čtenáře. Jedná se o jedenáct let starý text, takže časové údaje je třeba vztahovat k roku 1999.

 „A jak vůbec vypadal ten komisař Rozinek?“

„Jak vypadal?“ zarazil se pan Suchomel.  „No asi tak vysoký jako já, asi takový síly jako já… Von to byl na Němce kruťas, hlavně na starý lidi a ženský. A ta jeho sekretářka, Hanka Tošová, ta byla ještě horší.“

Reklama

„Jaké měl vlasy?“

„To už si nepamatuju. Nosil takový kšírování, rajtky… Nebo možná kožený kamaše, to se tenkrát taky hodně nosilo.“

 Z VÝPOVĚDI ANNY HAASEOVÉ. ZAPSÁNO 6.8. 1993 V ERFURTU

Pohnána byla celá vesnice před kancelář a rozdělena na ženy, muže, děti a staré lidi. Museli jsme poté pochodovat za hřbitov a seřadit se na brambořišti. Stála jsem v první řadě a pomyslela si, že mne tak první kulka zasáhne přesně. Před námi jel komisař na koni sem a tam se strojní puškou. (…) Osoby Marie Winklerová, Johann Winkler a Richard Henschel se musely postavit před hrob a byly dvěma nebo třemi českými vojáky zastřeleny. Pan Müller musel přistoupit k hrobu a musel ty  tři zastřelené urovnat v hrobě, žena měla ležet uprostřed. Když jí nadzvedl, vytekl jí mozek. (…)

 KOMISAŘ

Květnové, ještě měkké slunce. Jasné jak bílý papír, ze kterého se teprve začne vynořovat kostra příběhu. Kostel najdete v Horní Lipce uprostřed obce. Hřbitov byl zrušen nejspíš někdy v šedesátých letech. Zbytky pomníků s německými nápisy stojí na vyštěrkovaném plácku u zdi kostela. Osaměle, zhruba v místech, kde bývala hřbitovní zeď, ční nahrubo opracovaný kámen. Začátkem devadesátých let ho tu vztyčili vyhnaní Němci. Na něm sedm jmen a nápis Zde zemřeli: Kretschmer Josef, Neutzler Hubert, Seifert Bertholdm Winklerová Marie, Winkler Johann, Henschel Richard, Kreuziger Johann (z Heroltic). Heroltice jsou za kopcem. Podle pamětníků jsou prý mrtví zakopáni na poli za hřbitovní zdí. Ta už tu není. Co to bylo za lidi? Co udělali? Proč zemřeli oni, a ne ti ostatní? Kdo je popravil a proč? Konal se soud?

Vládou jmenovaný komisař pro Horní Lipku a Červený Potok Vladimír Rozinek přišel do Horní Lipky podle záznamů okresního archivu pravděpodobně 13. června 1945. Přišel z Doudleb nad Orlicí, odkud pocházel, bylo mu čtyřiadvacet let, člen KSČ. V hlášení ze 16. června píše:

(…) Stav obce Horní Lipky byl vcelku nepříznivý, činnost zatimního národního výboru dá se však omluviti nedostatkem českých pracovníků. Členové a jediní čeští občani jsou:

(vyjmenován jeden Čech, dva Ukrajinci a jeden Rusín, pozn. autora). Počet se zvětšuje o hlášených 22 Slováků s devíti dětmi. Německých příslušníků včetně dětí jest hlášených do dnešního dne 505 osob.

Byl zajištěn Němec Bäcker Josef z čp. 21, v jehož hospodářství se nalezly zásoby neodpovídající spotřebě majitele. Jmenovaný uprchl, pátrání jest připraveno.

K hlášení poznamenávám: (…) Pracovní povinnost pro německé příslušníky vyhlašuje se příštím týdnem v letech od 10 do 60 roků. Jediný člověk nesmí a nebude zahálet. Kdo nepracuje, ať nejí, jest heslo dneška. (…) Chování německých příslušníků procentně záludné. Jejich domnívání se, že v nové ČSR zůstaly i bývalé Sudety jako Sudety – vyvracíme energickými a řádnými činy … Vzhledem k tomu žádám o povolení k nošení karabiny a pistole, neb jinak nebylo by možno službu v odlehlých místech mého působiště bezpečně vykonávati.

P.S. Žádám o přidělení jedné kancelářské síly pro místní správní komisi. Znalost obecní samosprávy a účetnictví předností.

Zdar a Sílu. Podpis.

 Z VÝPOVĚDI BERTLY UMLAUFOVÉ, ZAPSÁNO 3. 8. 1993 V BERGENU.

Od srpna 1945 se komisařem a jeho společníky, z nichž obzvlášť vynikl partyzán Šick, prováděly téměř denně domovní prohlídky, které nejčastěji končily bitím, týráním, a dokonce smrtí obyvatel domů. Takovým způsobem skončila na podzim 1945 jedna domovní prohlídka smrtí Beckerové Marie. Její manžel byl již tragickým způsobem zastřelen sovětskými vojáky. (…) Zbili paní Beckerovou na půdě a posléze ji shodili se schodů. Přitom se tak těžce poranila, že následkem toho zemřela.

 ENERGICKÉ A ŘÁDNÉ ČINY

Okres komisaři Rozinkovi vyhověl obratem. Poslal mu tajemnici Hanu Tošovou. Nejenže ovládala kancelářské práce a výborně mluvila německy, ale navíc s komisařem souzněla v nadšení pro budování nového a lepšího světa. Její zápisy ze schůzí se zabývají většinou ryze praktickými věcmi. Kdo bude hlídat Němce nasazené na polní práce, jaký bude poplatek za připouštění obecního kozla. Za první skok 10,- Kčs, za druhý skok 5,- Kčs, za třetí skok zdarma. Ale jakmile došlo na ideovou stránku věci, nabývá zápis na vroucnosti, řádky se zkracují a slečna Tošová jako by se začala vyjadřovat volným veršem. Není jasné, kde cituje rozvášněného komisaře a kde užívá vlastních slov, když mluví o členech správní komise jako o „teploměru a rtuti života svěřené jim obce“, jejíž „tlak práce stoupá neb klesá jejich nečinností“ a jejichž prostřednictvím „zapojí se celá obec do jediného kolektivu tvořivé práce, do ideové Jednoty pracujících“. A pak stejně rychle přejde slečna Tošová opět k civilnímu tónu. „Rolník Ilnický určen k soupisu všech v obci schopných ručních mlátiček.“

Každý Čech, který od května 1945 do Horní Lipky přišel, si  mohl vybrat kterýkoli dům.  Němci, kteří v něm žili, byli s okamžitou platností vyhozeni a nastěhováni k jiné německé rodině v obci. Záleželo jen na novém majiteli, jestli si mohli vzít alespoň nějaké osobní věci, nebo odešli jen s tím, co měli na sobě. Bylo to obyčejné vyhnání z domova, o tom, jestli dojde k odsunu, se ještě nevědělo nic určitého. Němci od osmi do šedesáti let museli ráno v šest nastoupit před úřad komisaře, kde jim byla přidělena práce. Kdo přišel pozdě, byl zbit. U koho byly nalezeny nenahlášené zásoby, byl zbit. U koho nic nenašli, i když se domnívali, že najít musí, byl zbit. Kdo byl podezřelý z přechovávání zbraní, byl zastřelen. Němci byli povinni nosit bílé pásky s písmenem N. Bylo jim zakázáno opouštět obec, navštěvovat hostince, divadla, biografy a veřejná prostranství, nesměli se pohybovat v lese a kdekoli po setmění.

 Z ANONYMNÍ VÝPOVÉDI O POPRAVĚ NEZNÁMÉHO VOJÁKA Z HEROLTIC DNE 17. 8. 1945. ZAPSÁNO V GROSSBRŰCHTERU 6. 8. 1993

Vezl jsem jako kočí komisaře a dva partyzány. Najednou se objevil proti nám voják v dolní části vesnice. Musel se prokázat doklady Čechům. Ten voják se vracel z ruského zajetí z Berlína. Při chůzi se opíral o hůl, protože měl tuhou (zraněnou) nohu. Češi se rozhodli vzhledem k tomu, že nemohl být použit na žádnou práci, že musí být popraven. (…) Toho vojáka zastřelili za hřbitovem.

 Z VÝPOVĚDI JOSEFA WINGEHO. ZAPSÁNO V GROSSBRŰCHTERU, BEZ DATA

1. 6. 1945 jsem byl s několika chlapci ve škole. (…) Já jsem byl odveden komisařem. Před kanceláří mi dali motyku a lopatu. Nato Češi dovezli z Králík v povozu Josefa Kretschmera a Huberta Neutzlera. Oba byli spoutáni, museli vystoupit a jít za hřbitov. Já jsem musel běžet za nimi s lopatou a motykou. Bylo u toho čtyři nebo pět Čechů a také komisař. (…) Sami si museli vykopat hrob. Mne poslali zase do školy do práce. Za chvíli jsem slyšeli výstřely …

 MATNÉ ZRCADLO KOLEKTIVNÍ PAMĚTI

Lidí, kteří si poválečné události v Horní lipce pamatují, je dodnes překvapivě mnoho. Kromě Čechů a Slováků, kteří přišli znovuosídlit pohraničí, a jejich dětí, kterým je dnes okolo šedesátky, tu zůstalo i mnoho Němců ze smíšených rodin nebo těch, kteří nebyli odsunuti jako odborníci ze zdejších továren. Na komisaře Rozinka a jeho tajemnici si pamatují skoro všichni. Všichni vědí, že Rozinek tu jezdil v kočáře a na koni s koženým bičíkem, všichni vědí, že k jeho oblíbeným číslům patřilo bití a dupání po ležících obětech, že nechával staré ženské stát hodiny čelem u zdi a nosem držet list papíru. Všichni vědí, že za hřbitovem bylo zastřeleno několik Němců vlastně bez příčiny. Jedni říkají, že Rozinek byl krutý od přirozenosti, jiní, že nenáviděl Němce, protože prošel koncentrákem.

Josefu Suchomelovi bylo tehdy dvacet šest. Dnes je to starý pán, sedí nad kafem a vypráví, pamatuje si spoustu podrobností. „První, co Rozinek udělal, že nechal pokácet smrčky před barákem, který zabral, protože se bál, že si ho tam někdo vyčíhá. My jsme sem přišli až v dubnu 1946, ale předtím jsme to tu byli obhlídnout, co by se tu dalo obsadit. To tu ještě byl v domech nábytek a ve stodole vymlácené obilí na hromadách a u toho papírové lístečky – ječmen, 10q. Když jsme sem pak přišli, nebylo tu už nic. Rozinek to prý vozil v žebřiňácích do vnitrozemí. I peřiny a tak. Nebyl na to sám, měl tady takovou partu, něco jako partyzáni. Ti mu pomáhali. Hlavně Matěj Šik. Ale jednou se jim u Prostřední Lhoty ten žebřiňák převrhnul a tak se to provalilo.“

Ladislavu Bojčukovi bylo tehdy dvanáct: „My jsme toho moc nevěděli, byli jsme děti. Tatínek sem přišel, protože dřív jezdil u sedláka a hrozně chtěl koně. V tom Rozinkovi asi byla nenávist a lidi bil. My, když jsme šli ráno do školy, tak jsme často viděli krev na sněhu. Ale jinak tu byl po válce život veselej, družnej. Slavily se svátky, byly bály, divadlo…“

Jaromíru Voldřichovi bylo v šestačtyřicátem třiadvacet. Vyučený krejčí, původně nic zabírat nechtěl, ale dozvěděl se, že ti, kteří obsadí německou živnost, budou mít vojnu jen na pět měsíců místo dvou let. A on se chtěl co nejdřív ženit. Tak skončil v malém baráčku v Horní Lipce se šlapacím strojem. Elektřina tu tehdy ještě nebyla a živnost za moc nestála. Manželka jezdila vypomáhat rodičům, kteří zabrali statek hlouběji ve vnitrozemí a na práci nestačili. Pan Voldřich o popravených ví jen z doslechu. „Musel jsem zařizovat vojnu, svatbu, povolení k živnosti. Tak mě tyhle řeči ani moc nebraly.“

Jan Sokolov je původem Němec. Jmenoval e Tschöppe. Jeho otec padl ve Francii v roce 1942. To mu byly dva roky. Matka se musela starat o statek v Horní Lipce, na výpomoc dostala  ruského zajatce Vasila Sokolova. Po válce si ho vzala, měli spolu dalších pět dětí. Přišla o majetek, ale vyhnula se odsunu. Johann Tschöppe se dnes jmenuje Jan Sokolov, živí se v Králíkách jako truhlář: „Já jsem to viděl od našeho baráku přes roh hřbitova. Pamatuju si ty lidi, jak stáli kus za hřbitovní zdí, vojáci okolo. Tak jsem se tam běžel podívat.“

„Pamatujete si, kolik jich bylo? Proč je vlastně zastřelili?“

„Prosím vás, co si pamatuje pětiletý děcko?“

Paní Vašátková je Němka, drobná úpravná paní, těsně před sedmdesátkou. Vezme si boty a kabelku a jedeme z Králík, kde dneska bydlí, na hřbitov do Horní Lipky. „My jsme měli tamhle pole,“ ukazuje paní Vašátková na asi dva kilometry vzdálený kopec. „A najednou tam takhle děláme a slyšíme hrozný křik. Co se to tam zase děje, říkala matka. Slyšeli jsme střelbu a nářek, ale bylo to daleko, nic přesného jsme neviděli.“

„A kdy to bylo?“

„No co jsme na tom předním poli mohli mít? Nejspíš len. Sbírali jsme len, tak to asi bylo v srpnu.“

Čím více pamětníků obejdete, tím víc se obraz rozostřuje. Ani po padesáti letech vzpomínka na poválečné krutosti nevymizela, ale přímí svědci byli vyhnáni a ti, co tu zbyli, si neustálým opakováním vytvořili několik apokryfních verzí. Liší se v datu, počtu obětí i způsobu exekuce. A tak se sice dozvíte, jaké holinky nosila Rozinkova sekretářka a že pan Karel Fogl, jeden z Rozinkovy party, střílel na slávu, když komisař v šestačtyřicátém opouštěl Horní Lipku. Ale nedozvíte se jediné datum, ověřené jméno, jediný důvod, proč někoho střelili do hlavy. Zahraniční svědectví, ze kterých cituji, jsou přesnější, ale i ta se v drobnostech liší.  V místní kronice není o popravách ani zmínka, píše se tam, jak komisař Rozinek vyučoval v místní škole a účastnil se vánoční besídky. V matrice je zapsáno osm jmen, sedm shodných se jmény na pomníku a s přípisem popraven. Jasné je z těch výpovědí jen jedno. Poválečné vraždění tady nebylo „pomstou lidu“ za okupační utrpení. Pomstou i tak nespravedlivou, protože skuteční viníci dávno utekli nebo spáchali sebevraždu, ale snad pochopitelnou. Byl to osobní teror. Perverzní, iracionální a neomluvitelný.

 Z VÝPOVĚDI JOHANNA PESCHKY, KATOLICKÉHO DUCHOVNÍHO. ZAPSÁNO 3. 8. 1946, PUBLIKOVÁNO V HEIMATBLATTU V ROCE 1995.

Před popravou dle výpovědi sousedů se museli svléknout do naha, byli přivázáni a krutě zbyti, takže jejich křik bylo slyšet daleko. Švec Winkler se svou ženou už byli za hranicí, ale v noci se vrátili pro některé šaty. Byli zadrženi a hrozně biti. (…) Poté byli všichni za hřbitovem spolu se zednickým mistrem Bertholdem Seifertem a vedoucím sedláků Richardem Henschelem zastřeleni. Při této popravě musela celá obec od osmi roků věku se zdviženýma rukama přihlížet. Museli přinést všechny šperky, hodinky. Sekretářka si vymohla ještě zazpívat německou hymnu. Vojáci, kteří byli opilí, špatně mířili, paní byla zasažená do dolní části těla, ještě živá spadla do jámy, kterou si museli sami vykopat…

 Z VÝPOVĚDI ANNY HAASEOVÉ. ZAPSÁNO 6.3. 1993 V ERFURTU.

Richard Henschel byl zasažen ranou do srdce, ten padl do hrobu s vysoko zdviženýma rukama. Johann Winkler padl pomaleji dozadu (pravděpodobně zasažen ranou do prsou) a jeho žena dostala ránu do břicha. Ta se stočila dopředu a pomalu spadla napříč do hrobu. poněvadž nebyla hned mrtvá, vystřelila na ni ještě sekretářka tři rány z pistole.

 LID PRACUJE – LID VLÁDNE – LID VÍTĚZÍ

V zápisu ze schůze místní správní komise v listopadu 1945, tedy čtyři měsíce po popravách, Rozinkova sekretářka slečna Hana Tošová zaznamenala:

Budujeme nový stát, řekl dále předseda…

Jednota spolupráce, Národní Fronta, nesmí nám zůstati jenom prázdnými hesly

opentlenými prapory v národních barvách,

to musí býti slova, která krví vyrývá Práce do kamenité cesty Života.

Já, ty, on, my, vy, oni, to jest ta spolupráce.

Jedince s jedincem, celku s celkem.

Na poctivém základu ve spravedlivém programu

k cíli Pravdy.

Příkladem výstavby nového státu jest malá

pohraniční obec. Zde byly domy s Němci.

Němce jsme vystěhovali, zůstaly domy.

Zůstala kostra, do které vdechujeme nový život nově se nastěhovavšími českými rodinami.

Toto vše, naznačil předseda, není ideál básníka, toť obraz opravdu plodného života.

To není nemožnost, toť denní poctivá práce ve snaze pomoci

všem. Nic více, a přece práce v budoucnu mnoho.

Jednota – Spravedlnost – Pravda.

Volné návrhy nebyly.

Schůze skončila o půl jedné hodině.

 NEVĚDOMOST JE LASKAVÁ

Vesnické sídliště, dva paneláky na okraji obce. Od Horní Lipky sotva dvacet kilometrů. V přízemním bytě bydlí stará paní. Rozinkova sestra. V pětačtyřicátém v Horní Lipce bydlela, nastěhovala se tam celá jejich rodina. Dnes jí může být okolo osmdesáti: „Brácha byl hroznej poctivec. Jako dneska to vidím, měl takovej malej černej kufřík, do kterého dával všechno zlato, co museli Němci odevzdat. A on to odvezl do Prahy do banky. Aby se nic neztratilo.“

„A víte něco o těch popravách?“

„To byli vojáci opilí a zastřelili ty tři Němce. Pak se to pokoušeli na bráchu hodit. Ale on jim říkal, aby je nechali a pustili je do Německa. Jenže ho neposlechli.“

„Ale těch obětí prý bylo víc než tři.“

„No to určitě ne!“

Rodinný domek v Doudlebech nad Orlicí. Vlídná paní před padesátkou. Rozinkova dcera: „Já vůbec nevím, co táta s mámou v Horní Lipce dělali. Já to tam znala jako dítě, ale oni o tom nikdy nemluvili. Dokonce nemáme ani žádné fotografie a dokumenty. Všechny jsme spálili, když umřeli.“

 Z VÝPOVĚDI HEDWIGY HERDINOVÉ. ZAPSÁNO V ALTENMüNSTERU, 5. 8. 1993.

V pondělí 21. 1. 1946 jsem se musela dostavit do kanceláře komisaře. Hodinu jsem musela přidržovat list papíru nosem na skříni. (…) Musela jsem obnažit svou zadnici a dostala jsem padesát ran bičem. Křičela jsem bolestí a tu mi vyhrožoval pistolí, že mě zastřelí. (…) Po tomto mučení přišel starý Rosenberger – holič z Hofegasse, ustřihl mi před dveřmi do domu moje krásné copy a dohola mi vyholil hlavu. Pro mne, osmnáctileté děvče, to znamenalo, že se zhroutil svět. (…) Kvůli mému kožnímu onemocnění jsem musela k Dr. Bierovi v Králíkách. Tu vešel do čekárny jeden pán … byl to německý komunista a chtěl se dovědět, co všechno provádí komisař Hrozínek s lidmi (…) a musela jsem s  ním odejít na policii. (…) Řekli mi, že protokol odešlou do Prahy. Nato zakázali komisaři Hrozínkovi ta týrání. (…) On sice i nadále zůstal komisařem, ale nesměl už nikoho bít.

 MLÝNY NECHŤ ZůSTANOU BOŽÍ A SPRAVEDLNOST LIDSKÁ

Devatenáctého března 1946 odvolalo předsednictvo ONV v Žamberku s okamžitou platností Vladimíra Rozinka z funkce komisaře místní správní komise. Ani z archivního zápisu schůze předsednictva se nedá vyčíst, jestli se jednalo o rutinní výměnu úředníků po volbách, anebo to mělo nějakou souvislost s jeho chováním.

Dne 24. června 1946 byli odsunuti Němci z Horní Lipky.

Osmadvacátého června vydal Okresní národní výbor v Žamberku panu Vladimíru Rozinkovi, soukromému úředníku, toto potvrzení.

Potvrzujeme Vám rádi, že jste v době od 13. června 1945 do 13. června 1946 přispěl svými organizačními schopnostmi nadprůměrnou měrou ke konsolidaci poměrů v Horní Lipce, která Vám jako předsedovi MDK byla, pokud se týče samosprávy, svěřena.

Vladimír Rozinek odjel z Horní Lipky v kočáře, se slávou a za slavnostních salv „svých partyzánů“. Hana Tošová zůstala na místním úřadě. V listopadu 1947 se oběsila ve svém bytě, protože prý kšeftovala s potravinovými lístky. Až tehdy se zjistilo, že byla vlastně původem Němka.

Vladimír Rozinek pracoval dlouhá léta ve Vamberku v drátovnách, kde přišel o pravou ruku. Lidé v tom viděli boží trest. Dosloužil jako vrátný. Jeho zločiny nebyly nikdy vyšetřovány. Zemřel v roce 1985, skoro na den přesně čtyřicet let po popravách, kterých se účastnil. Je uložen v rodinné hrobce na hřbitově v Doudlebech. Jeho oběti dodnes leží v anonymním brambořišti za bývalou zdí bývalého hřbitova v Horní Lipce.

 

 V textu jsou použity překlady výpovědí účastníků odsunu zapsaných v devadesátých letech na území bývalé NDR.

 

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama