Starosta města Kocourkova se probudil s hlavou jak střep. Jak by ne, když zasedání rady zase proběhlo v hospodě Na Růžku. „Tak co jsme to tam včera odmávali?“ zamumlal a upřel zarudlé oči do zápisu. „Propána, obecní maturita z tělocviku, zajistí radní Bobeš.“ Zaraženě pro sebe mudroval. „Což o to, děcka by víc pohybu potřebovala. Ale, že by tomu nějak napomohla povinná zkouška? No co, v zápisu to je, Bobeš má za školu zodpovědnost, tak co s tím nadělám.“ Zívl a poprosil paní starostovou o hadr na hlavu.
Mezitím se v Kocourkově začaly dít věci. Radní Bobeš pověřil přípravou a provedením maturitní zkoušky ponocného Škrholu. Ten rozhodl, že maturita bude spočívat ve skoku do dálky z místa s následným kotrmelcem a hned objednal špičkovou aparaturu, která umožňovala měřit délku skoku s přesností na tři desetinná místa. Když si s ní dost pohrál, doobjednal ještě vylepšení zvyšující přesnost měření na pět desetinných míst. Něco to stálo, ale koneckonců jeho peníze to přece nejsou. A takhle aspoň nikdo nemůže říct, že zkouška není objektivní. Po zralé úvaze stanovil Škrhola minimální délku skoku, kterou musí úspěšný maturant zvládnout, na 171,40562 cm (to skočil napoprvé jeho syn Honzík), a započal se školením pana řídícího učitele v kocourkovské malotřídce. Ten se tomu sice trochu divil, protože ho trápily docela jiné starosti, ale co naplat, maturitu schválila městská rada. Tak to asi bude důležité. A nějaká pětka navíc pro něj prý za to také kápne.
Po dlouhých přípravách a ověřováních, na jejichž základě bylo zadání zkoušky výrazně zpřesněno (zejména o povinné držení rukou v poloze soupaž) nastal den D. Za přísných bezpečnostních opatření zajišťovaných četnickým oddílem z okresního města se maturitní zkoušce z tělocviku podrobili všichni žáci schopní pohybu. (Nemocným povolil radní Bobeš na zvláštní žádost druhý termín.) Aparatura bezchybně a v rekordním čase změřila s přesností na sedm desetinných míst – proběhl totiž další upgrade – délku skoku všech maturantů. A jaká hrůza: více než třetina z nich zkouškou neprošla.
Občané města Kocourkova byli zděšeni úrovní výuky tělesné výchovy ve své škole a žádali okamžitá opatření. Jedni navrhovali pana učitele potrestat snížením platu za špatně odvedenou práci, druzí naopak tvrdili, že je třeba mu plat zvýšit, aby byl více motivován. Rodiče dětí, které neodmaturovaly, namítali, že jejich ratolesti by v jiných disciplínách uspěly určitě lépe. Třeba Anička, která výborně běhá, nebo Pepíček, který bez problémů uzvedne i pytel brambor. Ale jejich námitky zcela zanikly ve vítězném jásotu těch, jejichž děti maturitní zkoušku šťastně složily. Pan starosta jim na radnici za zvuku fanfár kocourkovské kapely slavnostně předal maturitní vysvědčení s úlevným pocitem, že ta šílenost nakonec ještě dopadla celkem dobře. Nikdo se nezranil a Bobeš se Škrholou teď budou analyzovat výsledky a vymýšlet opatření, takže od nich má na čas pokoj. Pravda, městská pokladna dostala pěkně zabrat, škola má pro letošek smůlu, nezbyl pro ní už ani groš. Ale s tím si pan řídící učitel jistě nějak poradí.
Děti si odnesly svá maturitní vysvědčení domů. Poté co zjistily, že jim v městě Kocourkově ani za jeho hranicemi vlastně k ničemu nejsou, pověsily si je pěkně zarámovaná nad postýlky. A jestli nespadla, visí tam ta vysvědčení dodnes.
David Souček