Listopadový drobný vytrvalý déšť, kmeny smrků, lesní cesta se stopami koňských kopyt. Na polskou hranici pár set metrů, k samotám na okraji Teplic zhruba dva kilometry. Ohlédnete-li se zpátky do údolí, na kraji lesa stojí dva velké bloky pískovce. Na hraně, kterou se stýkají, se proti světlu rýsuje vzpínající se lidská postava. Od obelisku vede cesta lesem, lemovaná každých dvacet třicet metrů do země zasazeným kamenem. Celkem je jich třiadvacet, stejně jako obětí teplické vraždy. Na konci cesty, v proláklině bývalého lomu, stojí v kruhu vydlážděném ze žlutého kamene stéla s malým nápisem Obětem bezpráví.
Pokud vím, nevznikl v posledním desetiletí žádný takhle ambiciózní projekt. Ve dvacátém století přestalo být zvykem stavět umělecká díla do krajiny. Moderní památníky jsou mnohem více „městské“ a jejich smysl je především politický. Když stojíte uprostřed mokrého lesa na polské hranici, je vám docela jasné, že ambice tohoto díla jsou jiné. Už svým rozměrem přesahuje sudetsko – české handrkování o to, kdo se provinil víc a dříve. Stojí sice na místě poválečné vraždy, ale je to i usmíření s opuštěnou krajinou – už tím, že do ní znova vneslo lidskou stopu, že je důvodem, proč opravit cestu, proč vnímat okolní krajinu i jinak, než jen jako pole, které málo rodí.
Chápu ale, že to, čeho já si na památníku nejvíc cením, je ve skutečnosti jeho největší slabina. V místních novinách o něm kdosi napsal: “ … Hrdinský a osamělý boj za kříž předběhl samo smíření, které nenastalo.“ To je naprosto přesné shrnutí problému.
+ + +
Petr Honzátko je sochař a kameník. Pochází z Chomutova, ateliér má ve vesnici kousek od Trutnova. Kříž smíření není jeho první prací na Broumovsku. Opravuje tu staré barokní kříže, v Křinicích stojí jeho plastika nazvaná Brána času. Odhalovala se loni v létě, když tu byl na návštěvě Václav Havel. Petr Honzátko je drobný, ale svalnatý, čiší z něho energie, kterou potřebuje ke své profesi: „To snad musí být každýmu jasný, že jde o tu podanou ruku a nemá cenu se pořád donekonečna dohadovat, kdo se provinil víc.“
TEPLICKÁ VRAŽDA
Půdorys zločinu, který se v Teplicích nad Metují stal zhruba měsíc po válce, připomíná tak důvěrně historie, které se opakovaly tou dobou v malých obcích u hranic, že si musíte položit otázku, jestli v nich nebylo cosi zákonitého.
Dvacátého čtvrtého června přišel do Teplic se svými vojáky štábní kapitán Václav Svoboda, aby tu zajistil bezpečnost. Nejdříve hledal bydlení. Vybral si vilu, jejího majitele vojáci zatkli a vzápětí zastřelili „na útěku“, manželku vyhostili do vnitrozemí. V transportu „nacistů“, který kapitán Svoboda připravil spolu s předsedou Místní správní komise Miroslavem Rýdlem, byly především staří lidé a ženy s malými dětmi. Proč je odsunovali tak narychlo a dávno předtím, než bylo o skutečném odsunu rozhodnuto? Noví lidé potřebovali někde bydlet, zajímal je majetek a původních obyvatel se potřebovali zbavit. Proto byli v transportu například tchán a tchýně zastřeleného majitele vily. Prostě překáželi.
Vojáci se rozhodli vyhnat Němce do Polska. Ale na hranicích je polská hlídka vrátila. Poláci sami připravovali odsun. Ještě v noci se na rozkaz Svobody a Rýdla vydal transport na hranice znova. V lese na Bukové hoře vojáci celý transport postříleli, včetně čtyř dětí a zahrabali je do tří hromadných hrobů. Nadřízeným Svoboda ve snaze zločin utajit napsal, že Poláci odsunuté Němce nevrátili. Ale to nebylo jediné jeho provinění, terorizoval místní natolik, že o měsíc později byl ze své funkce odvolán.
Jak to, že opakovaně docházelo k takové zvůli a vraždám? Logická a častá odpověď zní, že to byla jen reakce na to, co dělali během války Němci. Jejich jednotky například 9. května 1945 postřílely při ústupových operacích nedaleko Náchoda několik Čechů a když se o tom lidé dozvěděli, zatčeným důstojníkům se pomstili. Spolu s ruskou armádou jich popravili 67. Odplata sice tvrdá, ale v dobovém kontextu pochopitelná.
Jenže historie podobné té teplické jsou jiného druhu. Tady nešlo o odplatu, ale o osobní teror lidí, kteří vycítili, že konec války jim umožňuje nahrabat si bez rizika a ještě si vyspravit reputaci. Ostatně o Svobodovi a Rýdlovi se dnes mluví jako o pravděpodobných spolupracovnících gestapa. A hovoříme-li tu o „vojácích“, je třeba dodat, že tehdejší váleční veteráni východní i západní fronty byli tou dobou ještě u svých sborů. A řadoví prvorepublikoví vojíni, kteří narychlo nastoupili na zajištění pohraničí, se často v pomstychtivosti a hrabivosti příliš nelišili od některých svých velitelů.
+ + +
Hana Vítová, do podzimních komunálních voleb starostka Teplic nad Metují, se už o kříži odmítá s novináři bavit. Dá se to pochopit. Vyjádřila se už mnohokrát a sprostých a útočných, podepsaných i nepodepsaných dopisů, které z ní dělaly málem agentku sudetského landsmanschaftu, dostala hodně. Přitom právě ona je přesným příkladem, že idea smíření má svůj smysl. Dřív patřila spíš k oponentům občanských sdružení, která se tady už několik let snaží „oživit“ krajinu. Ale, když ji jeden z nich, Jan Piňos, oslovil s nápadem postavit Kříž smíření, dotkl se v ní nejspíš živé struny. I ona cítila, že polozapomenutá vražda je rána, kterou je třeba otevřít. Ona prosadila tuhle myšlenku v zastupitelstvu a město se stalo spoluorganizátorem akce. Se všemi následky: „… Pokud tolik toužíte po pomníku, který by připomínal Vaši osobu, pak vězte, že ti, kteří mají opačný názor, brzo takový pomník zhanobí. Podobných příkladů jsou u nás spousty. Viz pomníky a náhrobky brzy pomalované hákovými kříži,“ napsal jí před několika měsíci v dopise jeden teplický občan.
PRůZKUM BOJEM
Pokud chceme pochopit smysl Kříže smíření, je třeba jedno dodat. Ještě před dvěma lety se o teplické vraždě ve městě prakticky nemluvilo a bylo k dispozici jen minimum informací. Jen lidé, jejichž rodiny tu žijí od konce války, věděli, kdo se na vraždách podílel, kdo z nich měl jaký prospěch. Zločin odsunutý do kolektivního nevědomí. A není náhoda, že s nápadem postavit Kříž smíření přišli ti, kteří se sem přistěhovali většinou až v posledním desetiletí. Ten kříž je pro ně i ohledáváním neznámé minulosti vlastního domova. Formálně se na stavbě kříže podílí město Teplice a dvě občanská sdružení (TUŽ SE BROUMOVSKO a INEX). Ve skutečnosti jde o pár lidí, nebude jich víc než deset, kteří během roku a půl sehnali přes osm set tisíc, opatřili kámen, projekt, mediální podporu, pozvali na slavnostní odhalení politiky od Pitharta přes Rumla po Zaorálka a Berndta Poselta a celé léto běhali s krumpáčem a kolečkem po lese.
I část teplické veřejnosti reagovala na zmínku o památníku víceméně pozitivně. Město věnovalo na jeho stavbu 40 000 Kč. Ale ukázalo se, že názory lidí v pohraničí mají ke smiřování pořád hodně daleko. A když, tak formou náhrobku zastrčeného někde v rohu teplického hřbitova. Smíření? Snad, ale nějaké malé a nenápadné. Tohle je příliš do očí bijící.
Mluvit o rozměrech se zdá v těchhle souvislostech směšné, ale místní ta velikost opravdu zaskočila. Nebyli na ni připraveni. A besedy, které se během léta v Teplicích konaly, to svou bouřlivostí ukázaly naplno, stejně jako přestřelky v novinách. Navíc tu působí ještě jeden stereotyp. Tvůrci památníku vyšlapali ke kříži nenápadnou stezku smíření. Ale veřejnost má v hlavě vydupanou sloní stezku „sudetského revanšismu“. Ale popravdě řečeno, německá strana na tom není o mnoho lépe. Je tedy samozřejmě pravda, že tenhle památník nevznikl „zdola“, z pokory a vůle většiny místních lidí. Byl to spíš průzkum bojem v neznámém terénu osobních vin i kolektivního zapomnění.
+ + +
Jan Piňos, předseda občanského sdružení TUŽ SE BROUMOVSKO, ve své druhé funkci ředitel správy CHKO Broumovsko. V téhle dvojjedinosti spočívá důvod, proč je pro většinu místních obyvatel nejkonfliktnější osobou celého projektu. Chráněnou krajinnou oblast tu většina lidí chápe jako instituci, která je omezuje. Jan Piňos je typ budovatele pyramid, do svých projektů vkládá tolik energie, že ve chvíli, kdy zjistí, že lidé okolo nesdílí jeho nadšení, už nemůže (a vlastně ani nechce) couvnout: „Samozřejmě, že pro veřejné přijetí kříže jsme mohli udělat víc. Víckrát opakovat, že je určen všem obětem bezpráví. Ale kdybychom udělali předem referendum, kdo si ten památník přeje, tak tam dneska nestojí nic. A já si myslím, že to je dílo, které už tím, že tu ránu otevřelo, svůj smysl má.“
ZPRÁVA Z NOVY
Jestliže debata v Teplicích a vlastně na celém Broumovsku byla v týdnech kolem odhalení kříže bouřlivá, skutečný uragán způsobila reportáž Stanislava Motla odvysílaná 5. listopadu v pořadu Na vlastní oči. Ten postavil proti sobě Kříž smíření a „trucpomníček“, který v den odhalení nedaleko zabetonovali lidé ze Spolku vojenské historie T – S 20 Pláň. Stálo na něm česky a německy: Všem, na které se při smíření zapomnělo. Na kříži, který stojí o padesát metrů dál, sice je napsáno Obětem bezpráví a věta, že je určen všem obětem na Broumovsku najdete v každém letáku, ale opoziční pomník výstižně vyjadřoval postoj teplické veřejnosti a nejen její. Ta, přesně v duchu „sloní stezky“, nechápe kříž jako velkorysé gesto smíření, ale jako veřejné ponížení před těmi, kteří si „začali první“.
Jan Piňos, Petr Honzátko a další z organizátorů Petr Kulíšek považují televizní reportáž za zmanipulovanou, ale ona jen velmi přesně shrnula postoje lidí, kteří se na sudetský problém dívají z úplně jiného úhlu. Těch, kteří budou ještě léta říkat, že historická fakta nejsou všechna dostatečně známa, a že není jisté, například, jestli manžel jedné z obětí – vysoký důstojník sloužící v Polsku, nebyl příliš zapáleným stoupencem NSDAP. Jako kdyby to na sprostotě teplické vraždy něco změnilo.
+ + +
David a Lukáš Vaněčkovi ze Spolku vojenské historie T – S 20 Pláň nejsou žádní zabednění komunisté. Bydlí v České Metuji, v lese je potkáte ve vojenských mundůrech, historie prvorepublikového pohraničí je pro ně už po léta koníček. Typičtí reprezentanti té historicky poučenější části oponentů. Na otázku, jestli vidí na Kříži smíření také něco pozitivního, odpovídají: „Spíš ne. Jen to všechny strhlo k nacionalistickým výrokům. My si myslíme, že k těmhle věcem bychom se vracet neměli. Tady v posledních letech Češi a Němci vycházeli bez problémů. A tohle je jenom rozeštvalo.“
PĚNA DNÍ
A události se valí jedna za druhou a odhalují stále zřetelněji, jak překvapivě hluboká a hnisavá je rána, kterou v nás způsobilo bezpráví na začátku a konci války. V Teplicích se celý podzim řeší, jestli pomník není příliš velký, příliš drahý, jestli ty, kteří stříleli, lze považovat za vojáky československé armády, jestli motiv vraždy nebyl jiný, než se předpokládá a vůbec, proč je tam zrovna třiadvacet kamenů, když je to pomník všem obětem bezpráví? Patnáctého září byl odhalen Kříž smíření i protestní pomník v jeho těsném sousedství. Autoři kříže vyzvali Spolek vojenské historie, aby ho do měsíce odstranil. Ten něco takového odmítl. Krátce po vypršení termínu někdo pomník vykopal a pohodil v lese. Autoři kříže popírají, že by s tím měli cokoli společného (a dá se jim to věřit), policie zatím viníka neodhalila. Starostka Hana Vítová s novou kandidaturou neuspěla. Jedním z důvodů údajně bylo její angažmá okolo kříže. Televizní reportáž rozvířila konflikt na maximum a udělala z některých organizátorů smíření veřejné nepřátele. Pravděpodobně v pátek 22. listopadu někdo zničil část Kříže smíření. Postříkal ho sprejem a otloukl železnou palicí. Lidé ze Spolku vojenské historie popírají, že by s tím měli cokoli společného (také jim to věřím), policie zatím o viníkovi nic neví. Petr Honzátko přemýšlí o tom, jak pomník opravit. Nepřipadá mi to rozumné. V téhle podobě naprosto přesně vystihuje, v dobrém i špatném, jak jsme na tom s ochotou vypořádat se se svou vlastní minulostí.
P.S. Krátký současný komentář. S delším odstupem policie dopadla muže, který pomník poškodil. Nebyl to nikdo z místních. Žádný z iniciátorů stavby Kříže smíření, alespoň pokud vím, už dnes na Broumovsku nežije, opravený památník stojí nad Teplicemi dodnes.