Nejdřív stručně k tomu, co je to ta funkční gramotnost. Rozumí se tím, že mezinárodní srovnání v zemích OECD nezkoumá, jestli umíte určit přívlastek neshodný a doplněk, ale jestli chápete, co se píše v návodu k vašemu rekordéru nebo v novinách. Nemusíte odříkat definici derivace, ale třeba spočítat, kolik zaplatíte ročně bance na úrocích ze stavebního úvěru. O českých a moravských (ano i o slezských) žácích dlouho platilo, že v přírodních vědách a matematice jsme byli mírně nadprůměrní, ve čtenářských schopnostech pod průměrem. Dnes už jsme průměrní i v přírodních vědách a čtenářská gramotnost se propadla téměř ke dnu. Nejhorší ale je, že setrvale sestupujeme, zatímco jiné země – nejvíc a nejkonkrétněji se mluví o Německu – se byly schopné ze špatných výsledků před deseti lety poučit a vydaly se díky tomu v žebříčku zemí v protisměru. Jak to udělaly?
V jednom se oba názorové tábory shodnou. Výsledek to opravdu je mizerný (podrobněji ZDE) a je třeba hledat, co s tím. Ze včerejší tiskové konference ministra Dobeše jasně vyplynulo, že patří k prvnímu názorovému táboru. Podle něj je naše vzdělávání příliš liberální, každá škola učí něco jiného, na děti a rodiče je malá přísnost. Léčit to chce tím, že sepíše katalog požadavků (takže školní vzdělávací programy, na nichž některé školy pět let pracovaly, si mohou strčit za klobouk), bude testovat děti po páté a deváté třídě a při státní maturitě a školy, kde se učí špatně, nechá zavřít. Proč tahle medicína nebude fungovat, to už jsem v tomhle blogu popsal několikrát (třeba ZDE a ZDE).
Podstatnější je odpovědět na to, jaká je jiná cesta. Ano, jsem jednoznačný zastánce názoru, že naše výsledky v PISA jsou tak špatné proto, že reálná reforma do naprosté většiny škol nedorazila. Školy sice sepsaly svoje vlastní osnovy, ale většinou jsou to ty staré, jen mají jiný nadpis. A v metodice vyučování se nezměnilo nic. Mohu to potvrdit z vlastní zkušenosti. Když moje tři děti absolvovaly základní školu, učily se prakticky beze změny to, co kdysi já. A stejným způsobem. Jenže od roku 1977, kdy jsem opustil devítiletku, se svět přece jen docela změnil, ne? A asi málokdo bude tvrdit, že by na to školy neměly reagovat.
A ještě je tu jeden argument. V zemích, které se byly ze špatných výsledků schopné poučit, nešli cestou represe, ale snažili se naučit učitele efektivněji učit. Výsledky jsou měřitelné. Německo začalo měnit kurs před deseti lety právě proto, že se zděsilo nad špatnými výsledky v PISA, a dnes patří mezi země, které zaznamenaly od posledního testování největší pokrok. My těch deset let dřímali, i když tehdy jsme na tom byli třeba ve čtenářské gramotnosti hůř něž Němci. Reforma usnula na cestě do škol, protože veřejnost její potřebnost necítí a na politiky netlačí. A dnes nás napadne akorát utáhnout šrouby.
Pan ministr je v navrhovaných řešeních zcela zjevně technokrat. Tak se mu pokusím tu věc nějak názorně vyložit. Testování, které navrhuje jako lék na žákovskou nedostatečnost, to je něco jako výstupní kontrola v automobilce. Pomiňme, že žáci nejsou stroje a testovat se dá opravdu jen něco, ale i toho výstupního kontrolora by možná napadlo, že když mu chodí pořád stejné blbě vyvrtané zmetky, bude lepší zajít za konkrétním dělníkem, nechat ho nabrousit vrták a naučit ho tu díru vyvrtat pořádně. My to ale řešíme tím, že přidáme ještě dvě další výstupní kontroly a všem pohrozíme, že když nebudou dělat hezké díry, tak je vyhodíme.
Pozoruhodné v této souvislosti je, že mezi opatřeními, která ministr školství na tiskové konferenci navrhoval, metodická podpora učitelů nebyla. Když jsme to s kolegy kritizovali ve zprávě médiím (ZDE), volal ministerský mluvčí a ptal se, co tím myslíme. V tiskové zprávě ministerstva vydané krátce poté už je metodická podpora zmíněna ( nahlédněte ). Tak třeba se pletu a občas pan ministr své oponenty i slyší. Nebo to jen napoprvé zapomněl zmínit. Sláva!