Má-li český stát odpovědnost za to, že zločiny nejen dopustil, ale následně ani nevyšetřil, je jen v pořádku, když se jeho představitel -v tomto případě prezident- za zločiny veřejně omluví.

Je zbabělé a pokrytecké, jestliže uznáváte, že se zločiny staly, ale odmítáte se za ně omluvit, abychom snad obětem nemuseli platit nějaké odškodnění… 🙁
Zvlášť když sám píšete, že odškodnění nemusí být jen hmotné – rozum napovídá, že nejlepší satisfakcí pro příbuzné obětí by bylo vyšetření konkrétních událostí, potrestání (nebo alespoň pojmenování) vrahů a očištění jmen obětí. Bylo by jen dobře, kdyby Havlova omluva dala příbuzným obětí možnost se této samozřejmosti soudně domáhat – leč, bohužel, o žádném takovém případu nevím.

Vyjádřit lístost mohu jako osoba přímo nezúčastněná, která lituje toho, co se stalo, případně dopadů, ale sama o sobě nic nezapřičinila, a to ani přímo, ani jako nepřímý účastník (např. formou nějakého konkrétního vztahu, vazby k přímému účastníkovi).

V pojetí mezinárodního práva vyplývá z jakékoliv oficielní omluvy také určitý nárok poškozeného k satisfakci (nemusí být jen hmotná), což v případě lítosti není.

V případě oněch německy hovořících obětí diskutovaných zvěrstev necítím povinnost jim poskytovat za sebe, ať již přímo, nebo nepřímo (např. prostřednictvím státního rozpočtu) žádné odškodnění, i když mě ty události mrzí. Je to stejný pocit, jako když někdo (neznámý, nevypátraný) kdesi v opačném koutě republiky někomu něco ukradne, nebo ho nedejbože zabije – také já mu nic odškodňovat nehodlám.

V případě sociální pomoci, jde o něco jinho.

Když jsem jako kluk čítal Rychlé šípy, byl tam nějaký M, který shodil Jana Tleskače z věže…

Zkuste, příteli, něco jiného, tohle nepla. O kopání do Klause jsem začal já.

Klaus není můj miláček, gay klub je někde jinde. Ale je pravda, že lepšího prezidenta jsme zatím neměli.

Podle mého názoru jsou tu možné jen dva přístupy:

1. Považovat poválečné násilnosti za správné, pak o omluvě nemůže být řeč.

2. Považovat poválečné násilí za nesprávné, a pak – byť jde o selhání v daném historickém kontextu pochopitelné – je na místě omluva.

Poznámka:
To, že lidé mají v určitých situacích sklon k určitým chybám, může být vysvětlení, ale nikoli omluvou: Koneckonců, příklon Němců k nacismu byl v daném historickém kontextu také naprosto pochopitelný…