Reklama
 
Blog | Tomáš Feřtek

Všichni spolu v jednom světě jako tučňák v horký sauně

 

 

Vždycky zjara se ozvou z festivalu Jeden svět, jestli bych neokomentoval pár filmů z jejich programu. Posílají mi ty, které souvisejí se vzděláváním. Tak si takhle koncem února doplňuju, co zajímavého kde na to téma natočili. Viděl jsem film o šestnáctiletém Maorovi, který zkouší studovat na Yaleské univerzitě a nemá to snadné, o kreacionistech, kteří se pokoušejí cenzurovat učebnice přírodopisu v Texasu nebo film o demonstracích proti školnému v Británii. Ale nejvíc mě zasáhl ten o škole Berg Fidel, tak se jmenuje čtvrť v německém Münsteru. Jmenuje se Všichni spolu.

 

 

„Zajímá mě astronomie. Hlavně proto, že je v ní tolik otázek, na které nejsou odpovědi,“ říká David. Je mu tak odhadem devět deset, je trochu rozpačitý a sedí na lavici kdesi ve školní šatně. Ještě vysvětluje, že ho taky zajímají dinosauři a ze sešitu čte svůj popis přistání kosmické lodi. Působí to jako úryvek z dobrodružného románu. Malý genius? Asi ano, ale když se mu za chviličku dívá kamera přes rameno, tak je vidět stránky sešitu pokryté chaotickým písmem, fakt žádný krasopis vzorného žáčka.

Za chvíli vidíme Davida s jeho bratrem Jakobem. Ten je o něco mladší a trpí Downovým syndromem, takže se zrovna vzteká, když mu nejde cosi ustřihnout a vlepit do sešitu. Ti, co sedí okolo něj, se mu snaží pomáhat. Anita, holka odněkud z Kosova, vypadá o dost starší, učení jí fakt moc nejde, navíc rodině hrozí vystěhování. Ona by chtěla být topmodelka, ale popravdě řečeno, na to má dost kilo navíc. Lukas je nejspíš Davidův vrstevník, ten má zas problémy s pozorností, soustředěním a vůbec s tím, aby se přinutil k nějaké práci. Chtěl by být automobilový závodník. Hm, to nebude snadné.  

Ti všichni chodí do jedné školy? Divíte se? Já taky.

Reklama

Vlastně tu není výslovně řečeno, co je to za školu. Ze zkušenosti a pár zmínek na konci filmu se to nejvíc podobá montessori škole, kde děti nejsou striktně rozděleny do tříd, hodně se baví dohromady, hodně rozhodují samy o sobě a hodně věcí zkoumají vlastníma rukama. Třeba je tu scénka z dílen, kde každý něco přitlouká, lepí, zkouší upnout do svěráku a u toho je titulek Výzkumný seminář.

Film se ale jinak pedagogickými věcmi nezabývá. Nedozvíte se, proč tu děti učí zrovna takhle, jak jsou s tím úspěšní, kolik dětí je tu „normálních“, kolik s nadprůměrným nadáním, kolik s problémem, nejčastěji s nadáním i problémem, to už tak bývá. Film si jen vybral několik z nich a sleduje je doma a při vyučování. Trochu chaotická rodina přistěhovalců, němečtí intelektuálové, co hrají doma s dětmi na klavír, obyčejná matka, která se snaží přimět svého syna, aby přečetl vcelku alespoň jednu větu. To hlavní sdělení není osvětově pedagogické, prostě se tu jen ukazuje, jak to vypadá, když všechny tyhle děti žijí spolu.

Nedalo mi to, abych si nepředstavoval, jak by dopadly u nás. Anita by v lepším případě skončila v nějaké základní škole praktické, ale spíš v nějaké škole pro cizince, což znamená ještě větší izolaci.  Lukas by válčil na chvostu třídy nějaké více či méně otravné základky. David? Těžko říct. V lepším případě by skončil na placeném gymnáziu pro mimořádně talentované, v horším v nějaké speciální škole – ono někdy rozeznat hranici mezi genialitou a handicapem opravdu je složité. Pokud jde o jeho bratra Jacoba, buď by seděl doma, nebo by chodil do speciální školy v ústavu sociální péče a o světě za zdí, kde žijí ostatní děti, by netušil prakticky nic. Přesvědčení, že rozdělit děti podle nadání a handicapů do různých škol a životů je ta nejlepší cesta, protože „nejlépe se každý cítí mezi svými“, je u nás pořád ještě vládnoucí doktrína.

Aby to nevypadalo, že v Německu to už mají vyřešené. Nemají. Jsou na tom trochu lépe, ale i tam chodí většina dětí s nějakým větším problémem do „zvláštních“ škol. V titulku se tu píše, že 500 000 německých dětí má diagnózu „učení zakázáno“. A Davida, od natáčení uteklo už pár let, nevzali na dvě střední školy. Tak chodí na montessori školu, kde má šanci získat maturitu. Ten rozdíl oproti nám je hlavně v tom, že v Německu už ty oddělené životy přestávají považovat za normální, přirozené a žádoucí.

Pokud si podle mého popisu představujete ten film jako agitku za (inkluzivní) školu pro všechny, není to přesné. Během té hodiny a půl vidíme třeba Davida jako zaníceného přírodovědce. Ale taky když mluví o tom, jak se někdy cítí sám. Jak důležití jsou kamarádi okolo něj. Jak ho občas štve bratr, který dupe a skáče, když on s otcem hraje na piano. Film se točil asi tři roky, během nich začal mít David problémy se sluchem, dostal naslouchátko, silné brýle, špatně vidí.  Je si toho všeho vědom a komentuje to s neutrální věcností. Bude tím astronomem? Těžko říct. Záleží na tom, jestli ten zápas s vlastním tělem vyhraje. Na konci sedí u piana v nahrávacím studiu a hraje. Co? Připomnělo mi to Saint-Saënse. Říká, že to zkomponoval sám. Ta skladba se valí z obrazovky jako moře. Pak David, na očích ty jogurty, poslouchá, co nahrál. V tu chvíli máte pocit, že i on ví, že alespoň na chvíli zvítězil nad osudem. Jasně, jen na chvíli. „Jsem jako tučňák v horký sauně,“ řekne nakonec.

Tohle není ani tak agitka jako elegie o ceně lidských bytostí. O životě, který je těžký i v tak spořádané zemi jako Německo.  O tom, že žijeme všichni spolu v jednom světě. Jen o tom občas nevíme.

 

Kdo to zvládne německy, devítiminutový rozhovor s režisérkou Hellou Wenders najde ZDE, upoutávku ZDE

A debatu o tom, jestli mají děti chodit do jedné školy, najdete od  20. února na stránkách www.ceskomluvi.cz.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama