Největší slabinou prezidentova výroku je, že on vlastně nikdo netvrdí, že odsun a vyhnání Němců byly horší než to, čeho se dopustili na Češích nacisté. V tom se jeho výhrada s publicisty, kteří poválečné násilnosti připomínají, míjí. Pravdu má Václav Klaus v základní kauzalitě. Ano, nebýt Mnichova, protektorátu a války, kterou rozpoutalo Německo, nedošlo by k poválečným násilnostem na Němcích. Při bližším pohledu už ale tato příčina a následek nejsou tak jednoznačné. Stejně tak lze snadno zpochybnit tvrzení pana Zahradila, že násilí na Němcích je módní téma, které teď všichni vytahují a zapomínají, co mu předcházelo.
„Poválečné vraždění nebylo „pomstou lidu“ za okupační utrpení. Pomstou nespravedlivou, protože skuteční viníci dávno utekli nebo spáchali sebevraždu, ale snad pochopitelnou. Byl to osobní teror. Perverzní, iracionální a neomluvitelný.“ Tahle citace pochází z jedenáct let staré reportáže, kterou jsem tehdy uveřejnil v týdeníku Reflex. Jmenovala se Malá vražda a popisovala, jak došlo k zastřelení sedmi Němců v obci Horní Lipka nedaleko Králík. A rozhodně to nebyla první reportáž na tohle téma v českém tisku. Tedy žádná momentální novinářská móda. Rozdíl je jen v tom, že příběhy, které se od počátku devadesátých let objevovaly v médiích spíše okrajově a ojediněle, dnes dorazily do mediálního středního proudu včetně televize, takže si jich i politici jako pánové Zahradil nebo Klaus povšimli. Nemyslím si, že je třeba kritizovat vznikající debatu jako krátkodechou módu. Znamená to přece, že tato společnost dospěla a je podobné sebereflexe a debaty vůbec schopná. Stejně tak není pravda, že tu vzniká disproporce, při níž autoři zapomínají na zločiny Němců spáchané na Češích. Takových knih, článků a filmů jsou plné knihovny. Naopak tomu, co udělali Češi Němcům, se věnovalo pár hraných filmů počínaje Vláčilovou Adelheid z konce šedesátých let, několik dokumentů, románů a novinových článků. Opravdu až v posledním desetiletí je to téma, které se postupně dostává do centra celospolečenské debaty.
Poválečnému násilí jsem se věnoval opakovaně, ale jen ve dvou případech jsem pracoval s archivními materiály natolik detailně, abych si mohl udělat přesný obraz a na tomto základě vynášet „silné soudy“. V Horní Lipce, kde komisař místní správní komise Václav Rozinek nechal v srpnu roku 1945 postřílet pravděpodobně zcela bezdůvodně sedm místních Němců, nešlo o žádnou krutou, leč spravedlivou pomstu Čechů. To jen jeden člověk se sadistickými sklony terorizoval místní obyvatelstvo, vykrádal jejich domy a za pomoci místních „partyzánů“ vozil zabavený majetek do vnitrozemí. Jeho chování odsuzovali i noví osadníci, kteří se stěhovali do stavení, v nichž v tu chvíli ještě žili místní Němci.
Druhá historie pochází z Teplic nad Metují, kde štábní kapitán Václav Svoboda přijel se svými vojáky obsadit německé městečko. Vybral si k bydlení vilu místního podnikatele, kterého vzápětí vojáci zastřelili „na útěku“. Jeho ženu vyhostili do vnitrozemí a jeho tchána s tchýní zařadili do „transportu nacistů“. Celkem šlo dvacet jedna žen, dětí a starých lidí, o jejichž domy a majetek měli vojáci zájem, a proto se je rozhodli vyhnat přes hranici do Polska. Dávno před oficiálním odsunem. Na hranici už ale čekala polská armáda a uprchlíky odmítla. Tak vojáci celý „transport“ postříleli v opuštěném lomu pár se metrů od hranice. Proč? Prostě nevěděli, co s nimi, a ti lidé jim překáželi.
Co je na tom ospravedlnitelného, nebo alespoň lidsky pochopitelného? Proč si něco takového omlouváme „spravedlivou pomstou“ a upozorňováním na „kauzalitu“. Proč nejsme ochotní rozebrat případ po případu a tam, kde se to potvrdí, konstatovat, že šlo o násilí stejně kruté a nespravedlivé, jakého se dopouštěli mnozí Němci. A nešlo o drobnost, obětí byly pravděpodobně desetitisíce. Němečtí prezidenti, nejčerstvěji Christian Wulff, tohle chápou a opakovaně se za zločiny svého národa omluvili. Na českého prezidenta to ještě čeká. Vzhledem k tomu, že od Václava Klause se podobného výroku téměř jistě nedočkáme, doufejme v některého z jeho nástupců. Ne kvůli Němcům, kvůli nám.
Ještě jednu větu odcituji z té staré reportáže. Pronesla ji paní Anna Vašátková, původem Němka z Horní Lipky, když jsme stáli v roce 1999 za bývalou školou u čerstvého pomníku zavražděných Němců. Rozhlédla se po okolních polích a suše konstatovala: „My Němci jsme museli nosit bílé pásky. Já vím, předtím museli Poláci nosit péčko a Židé žlutou hvězdu. Říkám, že ti, co tohle vymýšleli, to byla jedna sebranka.“
Texty o vraždách v Horní Lipce a Teplicích nad Metují najdete na tomto místě během příštího týdne.